Jdi na obsah Jdi na menu

Amerika objevena!
 
Ve středu ráno 15. března jsme se do školy vydali dříve než obyčejně. Cestou jsme sice nabrali menší zpoždění, ale do školy jsme dojeli. Po našem příjezdu se i ostatní poskládali
a už jsme slyšeli výkřik „JEDEME !“.Cesta byla sice dlouhá, ale měli jsme se na co koukat.

Všude okolo nás byly louky, lesy a lomy. Ty opuštěné byly hezké. Po dlouhé cestě serpentinami jsme vystoupili v kempu Karlštejn. Nasvačili jsme se tam, napili a někteří se převlékli z dlouhých kalhot do kraťasů. Učitelé mezitím odvezli auta. Po jejich návratu jsme se vydali k Bohdaňské skále, zřejmě po horolezkyni Bohdaně. Zdálky bylo vidět, že vrstvy skály vytvářejí písmeno M. Přešli jsme silnici a vydali se hledat trilobity, hlavonožce, lilijice a jiné zkameněliny. Všichni vyndali svá kladívka. Bylo slyšet neustálé „ťuk, ťuk“. Po chvíli byly slyšet radostné výkřiky „Něco jsem našel!“ , „Mám zkamenělou mušli!“. Těchto výkřiků zaznělo opravdu hodně. Ale čas nás uháněl a museli jsme jít dál. Opět jsme se vydali na krátkou cestu. Šli jsme kolem kusu skály, ve které jsme viděli celé hlavonožce. Na jiné zase byli maličcí šnečci. Pan učitel nás informoval, že tito šnečci žijí pouze tady. Svižným tempem jsme došli na místo, kde pro nás žák z ekotýmu naší školy připravil stanoviště. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První byla na stanovišti a druhá šla zkusit štěstí v lomu. Kameny tentokrát byly moc tvrdé, a tak úlovky nebyly největší. Skupiny se vyměnily a také jsme se stihli nasvačit. Měli jsme velkou motivaci jít dál, i když jsme šli do kopce a hustým lesem. Když jsme vyšli z lesa, k ohništi už to bylo jen pár kroků. Všichni ze svých batohů radostně vyndávali buřty. Děti se ještě poté přemístily na druhé stanoviště. Za úkol měly vysbírat co nejvíce plastů, kterých se tam povalovalo opravdu hodně a nikomu jinému než nám to nevadilo. Čas na sbírání bylo pouze 30 sekund. Soutěžili i učitelé. A když jsme viděli, co vše jsme dokázali, jak jsme pomohli přírodě, bylo nám krásně. Konečně jsme se vydali na slibovanou Malou Ameriku. Když jsme došli k našemu cíli, bylo velké focení. Martin, který byl na vozíčku, musel počkat na místě. My šli dále až k šachtám. První skupina se chytila lana a pomalu vstupovala do stále tmavšího prostoru. Místy byl strop nižší a museli jsme se krčit. Dál už byla docela zima a na zemi voda. Také jsme tam viděli batohy, ale majitel nikde…. Když jsme vyšli, prohlíželi jsme otisky pravěkých rostlin ve vrstvách jílu. Po návratu druhé skupiny jsme šli dál. Vydali jsme se k Mexiku. Na něj jsme se koukli z pořádné výšky. Bylo to nádherné, ale všichni se těšili na Velkou Ameriku. Šli jsme přes pole, louku i les. „Už ji vidím!“, slyšeli jsme všichni. Byl to nádherný pohled, všichni jsme se kochali… No ale už jsme měli drobet pár hodin zpoždění, a tak jsme opět šli. Naposledy jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna šla rovnou k autu a druhá ještě na jeden lom. Byl to snad nejhezčí lom ze všech. Našli jsme tam krásné zkameněliny. A pak jsme se vydali na parkoviště. Učitelé dojeli pro druhé auto. Když přijeli, všichni jsme si nastoupili a unaveni jeli domů. Výlet byl skutečně celodenní, ale kdo jel, bude mít na co vzpomínat a pokud zapomene, těch pár kilo „šutrů“, které si přivezl domů, mu zážitky opět připomenou.  

Obrazek

Obrazek

Obrazek